Kojit po 3 hodinách maximálně 20 minut???

Podezřele často se na mě obracejí ženy se stále stejným problémem - už fakt nevědí, jak mají kojit, zřejmě nemají dost mléka a miminku to nestačí, dělají to špatně, nemají v kojení režim, systém, disciplínu a to poslouchají na slovo paní doktorku. 

 

 

V porodnici jim říkali, ať přikládají dítě střídavě k oběma prsům po 2-3 hodinách, v noci alespoň 2x. Za 2 dny se nalily prsa mlékem a 3.den šup domů. 

Všechny věhlasné světové organizace doporučují kojit dle potřeby.

Jasně. Miminko zabrečí, pochovám ho, mrknu jedním okem do plínky a v případě potřeby (rozuměj nespokojenosti až pláče) nakojím. Žádná věda.

Pak přijdu ukázat vytoužené miminko dětské paní doktorce do ambulance. Ta ho zváží, změří, poslechne srdíčko, celkově  ho zkoumá. A ptá se: „Jak často kojíte, po kolika hodinách a jak dlouho kojení trvá?“

Neumíte lhát. Řeknete: „Jak kdy. Někdy po 2, 3 hodinách, někdy spí i 4hodiny v kuse, někdy kojím po hodině. Pije tak půl hodiny, někdy si jen cucne a usne, někdy vydrží být s přestávkami na prsu hodinu.“

No to by to byl pěkný pořádek na tom světě. „Takže budete kojit po 3 hodinách a maximálně 20minut, abychom si maminko rozuměly, ano? “

VARIANTA A: Kojit po 3 hodinách maximálně 20 minut

Jste poslušná žena a autorita mluvila jasně. Jdete do toho.

Pro jistotu si pořizujete domů váhu. Ať víte, kolik nakojíte.

A co se stane?

• Dítě řve v nepředepsanou hodinu
• Budíte dítě v předepsanou hodinu
• Rvete mu prso do pusy, když nechce pít
• Rvete mu prso z pusy, když chce pít
• Váha ukazuje pokaždé jiné množství nakojeného mléka, málokdy doporučené množství
• Položení do postýlky je nereálné, vždy je provázeno řevem
• V mezičase dítě natřásáte (myšleno v náručí)
• Vyskytne-li se ve Vaší přítomnosti manžel, natřásá on
• Stále přesvědčujete sebe, miminko i manžela, že je to v pořádku, že ještě není čas kojení.
• Všichni tiše doufáte, že se stane zázrak a bude to fungovat. Musí to fungovat!

A co se stane při další návštěvě dětské lékařky:

• Jste vystresovaná - ze všeho, na pokraji zhroucení
• Dítě je uplakánek
• Oba jste zhubli (u miminka je to ale problém)
• Potupně kojíte v ordinaci s vážením před a po kojení
• je Vám důrazně zopakován návod na kojení - po 3 hodinách 20 minut
• Je vám doporučeno odstříkávat mateřské mléko (v lepším případě)
• Je vám více než doporučeno krmit dítě umělým mlékem

Když nefunguje kojení po 3 hodinách maximálně 20minut, obecně je předpokládána chyba v matce – buď má málo mléka nebo neumí kojit. To je ale velký omyl.

  

Varianta B: Kojit dle potřeb

Hledáte radu, kde se dá. V rodině, u kamarádek, na internetu, na Facebooku.

Závěr: každý tvrdí něco jiného.

Chce to nějakého odborníka na kojení. Už mi svítá. Oslovím porodní asistentku.

Pokud jste Vy i miminko zdrávi (což je většina žen a dětí) radím Vám následující:

• Zapomeňte na hodiny, schovejte je.
• Zapomeňte na vážení před a po kojení. Schovejte váhu.
• Zníte unaveně. Lehněte si s dítětem do postele, prsa kdykoliv k dispozici a odpočívejte s ním.
• Toto znamená kojit dle potřeby. S ohledem na potřeby dítěte, ale i ty své.
• Tabulky zahoďte. Stejně se do nich kojené děti nevejdou. Důležité je, aby miminko na váze neubývalo.

A co se stane při další návštěvě dětské lékařky, pokud se držíte rad od porodní asistentky:

• Miminko přibývá na váze (je jedno kolik)
• Lékařka Vám znovu klade otázky ohledně kojení nebo ještě lépe Vás pochválí za to, že se držíte jejích předchozích rad
• Vy se usmíváte

 

Na závěr

Jedna velmi moudrá dětská sestřička, nyní už v důchodu, mi během praxe na škole řekla: „Já nevím, co furt všichni řešej s tím kojením. Prostě dáš dítě na prso a je to.“ Myslela to vážně, nedělala si legraci. Prostě konstatovala fakt.

Příroda to tak zařídila, aby to zvládl úplně každý. Jednoduše. Instinktivně. To je jediná logika v kojení. 

Vždycky máte na výběr, jaká cesta je pro Vás a vaše miminko ta nejlepší. 

Já doporučuju a mám jen ty nejlepší zkušenosti s variantou B.

 Ať se rozhodnete jakkoliv, je to to nejlepší. Jste totiž nejlepší maminka pro svoje dítě.

Zasnění nad nevšedním podzimním večerem v kruhu žen

Dostala jsem nečekané dary.

Prvním byl krásný podzimní večer ve společnosti čtyř zajímavých žen a jedné malé princezny v nově postavené jurtě, na místě s duší. Sdílely jsme své porodní i životní příběhy. Připadala jsem si jako v dávných dobách, kdy se ženy scházely na přástkách a draly peří.

Ano, všechny zúčastněné používáme Facebook. A sdílecí tlačítko. Ale na tohle to prostě nemá.

V pološeru, při svitu luceren a praskajícím ohni, oproštěny od každodenních starostí. Hluboká ženská témata i traumata, která ukrýváme za rutinní myšlenky - nakoupit, uvařit, uklidit, pracovat,... nerušeně vyplouvala pomocí slov s jasně hmatatelnými emocemi ven.

Vyprávěly jsme,  ptaly se, říkaly své zkušenosti, názory, přesvědčení, motivace, prostě jak to máme nebo vidíme.

Když už téměř celé město spalo, ukončily jsme setkání a vrátily se domů. Na cestu jsme dostaly neobyčejný dárek. Života strom. 

Života strom - K.N.Kašparová

Strom života se říká placentě. A pod tuhle jablůňku byla placenta zakopána. Neplodila. Další rok na ní však vyrostla dvě krásná jablíčka. Jak symbolické!

Úplně mě z toho příběhu mrazí. Ale hezky mrazí. Je totiž skutečný.

Nemůžu se na Života strom vynadívat. Rozhodla jsem se, že se tento strom stane součástí mého života. Je vlastně jeho součástí už dávno. Ještě dříve než zapustil kořeny. A pokračuje dál.

Obklopená podzimem, klidem, nedozírnou vděčností za život. Usínám s vědomím naplnění smyslu předešlého dne. Moje dary. Děkuji za ně.

Jak můžete předejít poranění při porodu? Masáží hráze!

Do přípravy na porod je nesmírně důležité zahrnout masáž hráze.  

Masírujte si hráz jen 2x denně 2minuty  a můžete porodit bez jejího poranění.

Jednoduchý návod ve 3 efektivních krocích najdete právě v tomto článku.

Hráz je místo mezi pochvou a konečníkem, které se při porodu nadměrně namáhá.

Kde je hráz?

Jakmile v konečné fázi porodu hlavička miminka dorazí na Vaši hráz, zapře se o ni, zastaví se. Ale stejně jako voda si přes hráz najde cestu.

Voda si také umí najít cestu. Ilustrační foto - zdroj: http://www.alpicenter.cz/images/kratke_prochazky/Kozjak/vodopad_kozjak.jpg

Hlavička hráz napíná, napíná a napíná, až ji konečně překoná a miminko se narodí. Je to poslední překážka k příchodu nového života na svět.

 Proto je velmi důležité, aby byla hráz pružná, elastická. Aby tlakem nepraskla (nedošlo k  natržení, "ruptuře"). Pokud totiž toto hrozí, standardním postupem v porodnicích je nástřih (nastřižení hráze nůžkami, "epiziotomie").

Jak se hráz stane pružnou? 2x denně ji masírujte po dobu 2minut. 

Masáž hráze je srovnatelná s masáží jakékoli jiné části těla. Třeba šíje. Netřeba se ničeho obávat.

Zásady masáže hráze:

• Hráz můžete začít masírovat 4 týdny před termínem porodu (36+0).
• Před masáží si pečlivě umyjte ruce nebo si navlékněte rukavice.
• Zaujměte pohodlnou polohu - tak, abyste na hráz dosáhla. Buďte vynalézavá - sedněte si na židli a paty přisuňte k zadečku, posaďte se na záchod, opřete se zády o pelest postele.
• Pokud na hráz nedosáhnete, požádejte o masáž partnera.
• K masáži použijte jakýkoli rostlinný olej, který je Vám příjemný. Můžete koupit i speciální oleje určeny přímo k masáži hráze. Nezapomeňte: Důležitější je provedení masáže než použitý olej.
• Hráz masírujte palcem nebo prsty (podle toho, zda ruku vedete přes břicho nebo přes záda).
• POZOR! Masáž hráze mohou provádět pouze zdravé ženy. Nebezpečí hrozí zejména při infekčním výtoku. V případě rizikového těhotenství nebo jakéhokoli onemocnění masáž hráze předem konzultujte se svou porodní asistentkou nebo lékařem.

3 jednoduché kroky masáže hráze:

1. Hráz zevně potřete a promasírujte přítlakem (palcem nebo prsty).

2. Zaveďte palec (nebo ukazovák) prvním článkem do pochvy (do hloubky přibližně 2cm) a opisujte polokruh (tvar písmene U).

3. Ponechte palec (nebo ukazovák) zaveden stále ve stejné hloubce 2cm a zevně spojte s ukazovákem (nebo palcem) a promněte hráz mezi prsty (opět celou délku písmene U).

Masáž by měla být po celou dobu příjemná. Můžete narazit na tužší místa nebo jizvu po předchozím porodu. Uvidíte, jak již po týdenním provádění pravidelných masáží zatvrdlá místa zmizí nebo se ztenčí, jednoduše je rozmasírujete. 

Na závěr můj tip: Hráz můžete namazat olejem těsně před narozením miminka. Miminko pak snáze vyklouzne ;)

Můj příběh – příběh jedné porodní asistentky

Od malička mě přitahovalo zdravotnictví, koneckonců moje mamka byla zdravotní sestřička a jako dítě jsem se běžně dostávala do zákulisí. Jenže mi bylo domlouváno a vysvětlováno, proč všechno na světě ano, jen zdravotnictví NE.

A tak jsem šla na gympl, nevědouc, co jiného ANO, s tím, že si přemýšlení prodloužím o 4roky. Za ty roky jsem si vyslechla tolik demotivujících myšlenek, tolik otřesných názorů, že to celé vedlo jen k jedné jediné věci – ke ztrátě mých snů.
Zkusmo na přecpaný obor psychologie jsem se naprosto nepřipravená nedostala. Záložní plán jsem neměla.

Nahlásila jsem se na úřad práce, docházela na pohovory, kde jsem slyšela pořád to samé – jste absolventka, nemáte žádné pracovní zkušenosti, smůla.

Protože jsem se odstěhovala od rodičů, potřebovala jsem peníze. Nastoupila jsem jako pokladní v hypermarketu. Ještě teď, když si na to vzpomenu mi pípá v hlavě – pip, pip. pip. Setkala jsem se tam s lidmi, kteří měli všechny špatné důvody, proč pracují právě zde – nemají vzdělání, mají to blízko bydlišti, musí, protože mají dluhy. Stejně jako já – potřebovala jsem peníze na nájem, jídlo.

Věděla jsem, že tahle práce není pro mě. Že nechci, aby mi celý život i mimo pracovní dobu pípalo v hlavě.

Koupila jsem si noviny s přehledem vysokých škol s cílem vybrat si svou práci, kterou budu pomáhat lidem, která bude smysluplná a do které budu moct vložit celou svou osobnost, celé své srdce. A světe div se nebo nediv se, bylo to zdravotnictví – obor porodní asistentka.

Fotku školy jsem si zastrčila za rám zrcadla a každý den jsem vstávala s otázkou: Co mohu dnes udělat pro to, abych školu vystudovala a stala se porodní asistentkou?

Pilně jsem se připravovala každý den, na školu jsem se dostala a vystudovala. Studium zpětně vidím jako jedno z nejnáročnějších vůbec. Nešlo jen o teorii, ale o velké množství praxe, celý týden od rána do večera.

Po promoci

Díky praxi jsem poznala fungování několika nemocnic, několika pracovišť. Rozhodování, kam po škole nastoupit, bylo tím snazší. Vítězem se stalo gynekologicko-porodnické oddělení ve svitavské nemocnici. Má srdeční záležitost. Tam jsem se naučila nejvíce.

Ve Svitavách byl tehdy výborný pan primář s týmem lékařů, velkých praktiků. Lékaři léčili, operovali. Porodní asistentky byly plně kompetentní v péči o zdravé ženy i v péči o nemocné – ve spolupráci s lékaři. Nešlo tam o mocenský boj ve smyslu lékař vládne, porodní asistentka slouží. Šlo o spolupráci s jasnými pravidly – kdy volat lékaře, kdy situaci zvládne porodní asistentka sama, kdy je potřeba pracovat v týmu. 

Když jsem tam začínala, lékaři mě zkoušeli z teorie, zkoušeli mě v praxi, mohla jsem se jich ptát. Porodní asistentky mě vzaly pod svá křídla, učily mě to, co se v knihách nenajde. Vyprávěly příběhy, které se jim kdy přihodily. A já se přirozeně učila.

Různorodost v práci na oddělení, kde na jednom pokoji ležely ženy po operacích, na druhém těhotné se zdravotními problémy, na dalších šestinedělky s novorozenci, do toho přicházely rodičky, fungovala pohotovost a ambulance, mi dalo nejvíce zkušeností ve velmi krátkém časovém úseku. Neustálý trénink mozku-bdělosti a pozornosti, vnitřní potřebu celoživotního vzdělávání, vnímání potřeb žen všemi smysly a přístup k pacientovi jako k člověku, ne k diagnóze, to mě naplňovalo.

Pak jsme se přestěhovali a já začala pracovat ve velké nemocnici na novorozeneckém oddělení. Viděla jsem spoustu komplikací, patologií, nemocí. A zapomínalo se na to, že existuje fyziologie, tedy že se narodí zdravé ženě zdravé miminko a nejsou potřeba žádné zásahy zdravotníků, jen podpora matky a jejího dítěte jako celku.

Oddělení dítěte od matky, kdy nejsou po porodu maminka s miminkem pořád spolu, je pro mě stále velmi bolestná. Odnášet miminko bezprostředně po porodu na první ošetření nebo do inkubátoru pro nutnost zahřátí, matka musí kojit po třech hodinách např. v případě novorozenecké žloutenky a jinak nemůže být přítomna, donášet mléko výhradně v určenou hodinu pro předčasně narozené miminko . Extrémně řečeno jen dostat do dítěte jídlo, vyléčit ho, izolovaně se zdravotníky, bez rodičů.

Vyšetření miminka pár minut po porodu - v jiné místnosti než je jeho matka

Nechci shazovat práci zdravotníků. Umí léčit, diagnostikovat, operovat, poskytnout pomoc. Velmi si jejich dovedností vážím.

Jen mám občas pocit, že se léčí i tam, kde se jedná o zdraví. Preventivní léčba. Nesmysl. I já tomu věřila a dělala to taky tak.

Na hranici vyhoření, kdy jsem se ptala několikrát denně „proč“, s pocitem bezmoci, kdy jsem viděla nefunkčnost, překážky a jejich reálná řešení, z místa krásné práce s miminky, která se pro mě stala hororem, jsem přestoupila na jiné oddělení – oddělení gynekologie a těhotných.

Dlouhodobě hospitalizované těhotné ženy s rizikovým těhotenstvím, potraty v počátku i v pokročilém těhotenství, ženy před plánovaným císařským řezem, pohotovostní ambulance, to byla má nová práce.

Bylo to něco úžasného. Pracovalo zde velké množství odborníků.

Jediným problémem, který jsem vnímala, byla nedobrá komunikace, tendence pracovat sólově, nikoliv v týmu.

Dalo mi to velké poznání, že ráda pracuji sama, ráda se spoléhám sama na sebe a ještě raději spolupracuji s lidmi, kteří chtějí spolupracovat a snaží se dojít ke společnému cíli společně.

A protože se všechno děje tak, jak má a tehdy, kdy má… Jela jsem autem z práce a stala jsem se přímým účastníkem dopravní nehody. Moje auto na šrot. Byla jsem v šestém týdnu těhotenství. Do práce jsem se už nevrátila.

V těhotenství jsem prožila všemožné komplikace, žila v neustálém strachu o miminko, samá vyšetřování, belhala jsem se o berlích. Bylo mi jedním slovem mizerně. 

Podle svého zdravotního stavu jsem volila i místo porodu – velká porodnice. Přijela jsem s odteklou vodou a začínajícími kontrakcemi. Na příjmu mi laškovně řekli, že neporodím, ať jede manžel domů. Já jim řekla, že porodím a že manžel domů nepojede. Nechali mě ladem na porodním sále a při ranním předávání směny se mraveniště změnilo v úl s výkřiky: „Tady rodíme!“

A rodila jsem. Během chvilky mi někdo napichoval žílu, natáčel monitor, polohoval mě na křesle a protichůdně radil, co mám dělat. Mé oči se střetly s mou oblíbenou paní doktorkou, která se tam zjevila jak anděl spásy. Hrozně se mi ulevilo. Zavřela jsem oči, pevně chytla manžela, ignorovala množství přítomných lidí a jejich průpovídek a rad a prostě jsem porodila.

Narodila se nám naše Eliška, kterou jsem držela v náručí, střetly jsme se očima, stihly se zamilovat a pak nám ji milá sestřička odnesla k ošetření v doprovodu manžela. Po standardním ošetření jsem Elišku už nedala z ruky. Ani by to nešlo. Je to jednoduše láska na celý život.

S Eliškou v porodnici

O tomto svém porodu mluvím jako o „omylem přirozeném“ díky nevěřícnosti zdravotníků v to, že rodím, nepřítomnosti zdravotníků až do konce a díky bondingu. Díky správným lidem na správném místě ve správnou chvíli. Díky.

Mateřství mě obrovsky změnilo. Priority se přerovnaly, pohled na život se mi změnil. Vzdělávala jsem se ve výchově dětí, v právech rodičů a samozřejmě i v porodnictví, zejména ve světové porodní asistenci. Celý mnou vytvořený dosavadní obraz světa se obrátil vzhůru nohama.

Po čase jsem podruhé otěhotněla. Od začátku jsem k těhotenství přistupovala v klidu a vědomě. S respektující gynekoložkou jsme komunikovaly otevřeně, docházely jsme ke kompromisům v péči. V nadšení jsem v ten samý přístup doufala i s dětskou lékařkou, začala jsem zvažovat ambulantní porod. S ní to ale nešlo.

Obrovská škola měla přijít až po porodu.

S končícím těhotenstvím jsme s manželem zvažovali místo porodu. Byla jsem zdravá, miminko taky. Měli jsme ani ne tříletou dceru a žádné hlídání. Našli jsme porodnici, kde by bylo možno přijet i s dcerkou, ale měla by vstup zakázán na porodní sál a musel by s ní být manžel. Tím pádem bych byla na sále sama a to jsem nechtěla.

Od školy jsem byla v kontaktu s kamarádkou, která by byla ochotná mě do porodnice doprovodit. V tu chvíli se rozvířily mé skryté myšlenky na porod doma.

Porodní asistentky k domácím porodům nesmí. Ne, že by nebyly kompetentní nebo to neuměly, ale krajské úřady s požehnáním ministerstva zdravotnictví zkrátka vydávají rozhodnutí s omezením – „vyjma vedení porodů“. Je to asi jako kdyby prodavačka nesměla prodávat, právnička nesměla k soudu apod.

S kamarádkou jsme si dělaly legrácky, že prostě musím začít rodit, když bude u nás na návštěvě a bude mi muset poskytnout první pomoc.

Dlouho jsme nic řešit nemusely. Ona odjela na dvě dovolené, mezitím chodila do práce a já se jala s otevřením na 5cm 19dní přenášet.

V den porodu jsem vyplela záhon s růžemi a poprvé v těhotenství se cítila unavená. Po krátkém spánku mi odtekla plodová voda, ihned nastoupily kontrakce. V tu chvíli jsem věděla, že do porodnice nedojedu, ani kdybych chtěla. Porodím doma.

Manželovi jsem pošeptala, že už to brzy bude a že potřebuju jeho pomoc. V okamžiku, kdy na mě sáhl, jsem si to rozmyslela. Zvládnu to sama.

Těsně před porodem dorazila kamarádka, která nikdy nerodila a porod doma nikdy neviděla. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem oporou spíš já jí než ona mně. Dlouho jsem ležela na boku se zdviženou nohou. Cítila jsem, že miminko bude velké a potřebuje svůj čas. Najednou jsem se zvedla, dřepla si a miminko vyklouzlo do našich rukou – mých a kamarádčiných.

Po prvním zabrečení Radimka se rozletěly dveře a přiběhl manžel s dcerkou, kteří za dveřmi poslouchali, co se děje.

(To jsem se dozvěděla až s časovým odstupem. Kdybych to věděla dopředu, určitě bych se kontrolovala v žádoucích zvířecích hlasových projevech.)

Přitulili jsme se celá rodinka k sobě a užívali si ty slastně opojné okamžiky. Je to jedna z mých nejsilnějších životních vzpomínek.

Radimek po porodu doma

Následující dny jsme tvrdě narazili na strach, neznalost, byrokracii. Shrnuto: dětská lékařka mě nechtěla pustit s novorozeným Radimem z čekárny – volala jsem policii, následně podávala žalobu. A závěr: NIC se nestalo. Odměnou byla návštěva sociálky.

Nebylo divu, že jsem vyčerpaná 5dní po porodu ztratila velké množství krve a skončila na transfuzích na gynekologii. Naštěstí bylo možné vykomunikovat trvalou přítomnost manžela a novorozeného synka, kteří původně měli být ode mě separováni – manžel doma a syn na dětském oddělení mezi nemocnými a různě starými dětmi. Za tuto možnost jsem neskonale vděčná.

Tento svůj příběh jsem vyprávěla na mezinárodní konferenci v Praze Porod doma – co o něm víme? Ze záznamu je možné zhlédnout ho přímo zde:

V tuto chvíli jsem definitivně ztratila důvěru v systém. Uvědomila jsem si, že i já jsem dělala spoustu chyb, zbytečné nástřihy, odnášení miminek po porodu, podřízení nastavení zvyklostí oddělení – z nevědomosti a s naprostým přesvědčením, že je to pro druhé to nejlepší. Ale poučila jsem se, vzdělávala jsem se, jaké jsou jiné způsoby a učím se stále.

Přišlo mi nespravedlivé, že jsem si nemohla užít šestinedělí stejně klidně jako těhotenství. Já i miminko jsme byli naprosto zdraví a šťastní.

Vyčerpával mě strach druhých, byrokracie a neznalost. Připadala jsem si bezmocná. Ignorace pracovně-právního nastavení, neznalost základních lidských práv, práv žen, rodičů a dětí a ještě na mě neoprávněně poštvat úřady, zvát na nadbytečná vyšetření a tvrdit, že je to všechno úplně normální v naší svobodné zemi.

Necítím vztek, ale smutek. Smutek z toho, jak jednoduché by bylo postavit se k situaci jinak pro užitek a spokojenost všech zúčastněných. Všichni přeci chceme to nejlepší pro naše děti. A návodů „jak“ je přinejmenším plný internet, nehledě na zahraniční odbornou literaturu.

Obě těhotenství a porody měly samozřejmě vliv na povahy dětí. Eliška je více uzavřená, pere se v ní intuice s rozumem, trvá jí než se rozhodne, je velmi přemýšlivá, vynalézavá a cílevědomá, ráda vede ostatní. Radim je nebojsa, jedná přímo bez rozmýšlení, bere věci tak, jak jsou, je zvýšeně citlivý a automaticky pomáhá ostatním. Obě děti mi jsou velkou inspirací a neustále se od nich, s nimi a jejich rozdílných povah učím.

To jsme my

Na začátku roku 2015 jsem se rozhodla stát se soukromou porodní asistentkou. Rok poté se tak stalo - v úřední řeči jsem porodní asistentkou poskytující ošetřovatelskou péči ve vlastním sociálním prostředí klienta – vyjma vedení porodů.

Provázím ženy těhotenstvím až k porodu, doprovázím je k porodu a navštěvuji je i poté. Probíráme vše, co aktuálně potřebují vědět nebo řešit. Pečuji o ženy, miminka i její rodinu. Jsem nezávislá porodní asistentka s vlastním názorem.

Zajímá mě celý člověk a jeho bio-psycho-sociální pohoda. Biologická pohoda znamená fyzické tělo, zdraví/nemoc, psychická pohoda čili duševní rovnováha  a sociální (vztahy, bydlení, finance).

Jsem velmi vděčná za všechno, co se mi v životě stalo i děje. Díky tomu jsem, kdo jsem. Ve chvílích, kdy bych se vším nejradši sekla, si říkám „výzva přijata“ a vykouzlím si tak na tváři úsměv. Jsem motivovaná jít dál. Vážím si všeho a všech, které mám. Příběhy mnoha lidí, se kterými se setkávám, se mi zapisují hluboko do srdce. Věřím, že vše, co se děje, má svůj smysl. Moje cesta je cílem, cestou pomáhat ostatním na té jejich cestě. Nikdy nekončící.